Získejte až 60 minut denně díky jednoduché radě

Proč být produktivní? Protože náš čas je omezený. Všichni jsme zavaleni obrovským množstvím práce, povinnostmi, informacemi a je skoro nemožné, abychom stihli vše, co se od nás očekává nebo co my sami od sebe očekáváme. Proto je důležité naučit se být produktivní a zaměřit svoji pozornost na věci, které jsou pro nás opravdu důležité, a odstranit vše, co na první pohled může vypadat důležitě, ale ve skutečnosti důležité není. V tomto článku se podíváme na to, jak snadno můžeme ve svém živote získat každý den 30-60 minut navíc.

Pokud by se vám náhodou zdálo, že ušetřit 30-60 minut každý den není až tolik času, podíváme se na několik statistik ohledně času.

Den má 24 hodin. Řekněme, že průměrný člověk:

spí 8 hodin
pracuje 8 hodin
tráví 30 minut času v koupelně a na toaletě
cestuje 90 minut (do práce, nákup…)

Celkem těmito činnostmi průměrně trávíme: 18 hodin

(Provádíme samozřejmě mnoho dalších činností: domácí práce, oblékaní, nakupování, jezení…Tyto činnosti však v našich počtech vynecháme a nebudeme počítat ani víkendy. Naše počty slouží pouze orientačně).

Zbývá nám tedy 6 hodin čistého času. Když se nad těmito čísly trochu zamyslíme, víc si uvědomíme, že každá hodina ušetřeného času je velice cenná. Důležité tedy je, jak těchto našich 6 hodin využijeme.

A jaký je ten jednoduchý tip, jak ušetřit každý den 30-60 minut?

Přestaňte sledovat zprávy

Pokud jste zvyklí pravidelně sledovat zprávy, bude se vám tato rada zdát nesmyslná. Možná vás také napadne, že když nebudete sledovat zprávy, jak zjistíte, co je nového ve světe? To si hned povíme. Nejdříve se však podíváme, proč přestat sledovat zprávy a jak vůbec zprávy fungují.

Několik faktů, proč nesledovat zprávy:

1) zprávy jsou tvořeny z cca 80 procent negativními událostmi, navíc nám nevědomě berou naši energii

Schválně se zkuste někdy zaměřit, jaké informace zprávy obsahují. Většina informací je na téma násilí, vraždy, katastrofy, politika…zkrátka samé negativní informace. A proč jsou ve zprávách spíše negativní události? Protože vraždy a katastrofy nás lidi přirozeně víc zajímají a poutají naši pozornost.

Náš mozek je totiž přizpůsoben k tomu, abychom přežili, takže ať chceme nebo ne, vždy náš mozek bude víc zajímat, jak se na druhém konci světa převrátila loď a několik lidí zemřelo než to, že mlady pár spolu zažil krásný den. Pokud totiž uslyšíme o převrácené lodi, náš mozek hned zpozorní a řekne si pro sebe zjednodušeně něco jako: aha loď se převrátila. Musím si dávat bacha na lodě…můžou se převrátit a já bych umřel. To si musím zapamatovat.

Tedy náš mozek se snaží přežít a informace ohledně nějakého zamilovaného páru, který měl pěkný den, nám k přežití moc nepomůže.

A samozřejmě pokud člověk sleduje negativní události, je zřejmé, že tyto negativní události nám berou i naši energii. Můžete se sami sebe zeptat: cítili jste se někdy po zprávách víc motivovaní a veselejší, než když jste se na zprávy šli dívat? Já rozhodně ne (mně osobně nejvíc rozčilovali politici).

2) zprávy slouží k maximalizaci zisku, tj. získat co nejvíc peněz

Ve zprávách jde jednoduše o to, získat co největší sledovanost. A proč získat sledovanost? Protože čím větší sledovanost, tím větší zisk.

Majitelé, dramaturgové, autoři… zpráv tento fakt ví a také vědí, které zprávy lidi zajímají a podle toho také přizpůsobují obsah zpráv. Pokud lidi bude zajímat například téma Kajínek, bude se ve všech zprávách o Kajínkovi mluvit tak dlouho, než to lidi přestane bavit/neklesne sledovanost.

Sami se zkuste vžít do situace reportéra. Máte natočit reportáž, která má zajistit co největší sledovanost. Dáte do TV další reportáž o Kajínkovi, i když už podobné reportáže o něm běží 14 dní, lidi to však baví a vy víte, že tato zpráva bude mít velkou sledovanost nebo zvolíte zprávu o tom, jak řidiči poslední dobou jezdí zodpovědně? Jaké téma byste zvolili? Nejspíš logicky zvolíte téma Kajínek, i když už máte tohoto tématu dost, ale než riskovat, že by vaše reportáž měla malou sledovanost a šéf by vás třeba „seřval“, zvolíte jistotu.

Zprávy se řídí motem: lidi to chtějí, tak ať to mají.

A hlavní důvod zpráv je: přinést co největší zisk.

3) to, že je něco ve zprávách, neznamená, že je to pro nás důležité

Zkuste si přečíst tyto titulky:

Vybuchla ropná plošina, muž v Americe zastřelil 5 lidí, V Asii se vyboural vlak a umřelo 8 cestujících, Mosambikem se prohnal hurikán a lidská těla leží u silnic, muž byl napaden žralokem, Ve Francii spadlo letadlo a nikdo nepřežil.

Všimli jste si, co mají všechny tyto titulky společné? Všechny události se odehrávají v zahraničí. Jak ovlivní naše životy? Nejspíše nijak. Proč bychom tedy měli o těchto katastrofách vůbec vědět? Je smutné, že se takové věci dějí, ale bohužel je to tak. My však už nemůžeme pomoci žádnému z 5 lidí, které muž v Americe zastřelil, ani nemůžeme pomoci muži, co byl napaden žralokem… S těmito událostmi už nic neuděláme a naše lítost obětem nepomůže. Maximálně bychom se mohli vydat do Mosambiku a pomoct lidem stavět domy, které zničil hurikán (nebo těmto lidem poslat peníze), ale jinak s těmito informacemi nemůžeme nic dělat.

Tak proč vlastně máme takové informace sledovat? Můžeme si třeba o pádu letadla povídat s lidmi z našeho okolí, ale jinak pro nás a ani naše blízké nemají podobné informace vůbec žádnou hodnotu – informace nás nikam neposunou, lepšího člověka z nás neudělají a sledováním zprav také nikomu nepomůžeme. Naopak informace ze zpráv nám ubližují a mění i náš pohled na svět.

4) zprávy nám ubližují a zkreslují náš pohled na svět

Pokud budeme zprávám věnovat pozornost, začne se měnit naše myšlení, ať chceme nebo ne. Pokud občas ve zprávách uvidíme pád letadla, začne si náš mozek zjednodušeně myslet: letadla běžně padají, na to si musím dát pozor. Pokud uvidíme v TV útoky žraloků, začneme si myslet, že žraloci běžně napadají lidi… Ve většině případů nám však paradoxně hrozí jiné a mnohonásobně větší nebezpečí, než které často vídáme ve zprávách.

Například podle Mezinárodního seznamu žraločích útoků bylo po celém světě od roku 1958 do roku 2016 potvrzeno 2785 nevyprovokovaných útoků žraloků (439 smrtelných). Po celém světě je v dnešní době ročně hlášeno asi 80 nevyprovokovaných útoků. Ano, je to vážně tak malé číslo.

Tedy ze zhruba 7 miliard lidí umřelo na útok žraloka necelých 500 lidí. Aby nás napadl nebo zabil žralok, je statisticky skoro nulová šance. Žraloků bychom se tedy neměli vůbec bát. (Je hezké, že tuto statistickou informaci víme, ale řekněte svému mozku, aby se nebál na pláži, na které se občas vyskytne nějaký ten žralok 🙂

Stejně tak to platí i o strachu z létání. Velká část lidí se bojí létaní a má strach, že s nimi spadne letadlo. Statisticky je to skoro nemožné, ale protože ve zprávách jsme informování o každém pádu letadla, nabudeme pocitu, že letadla padají běžně.

Zkrátka náš mozek se formuje z informací, které kolem sebe vidíme nebo slyšíme – jsou nám předkládány. Pokud jsme tedy ve zprávách informováni o každém pádu letadla, náš mozek tuto informaci považuje za normální. To, že každý den v pořádku přistanou stovky tisíc letadel, o tom se už nemluví. Zajímavé je, že statisticky můžeme vědět, kolik letadel běžně v pořádku přistane, ale protože každý z nás viděl nějaký ten záznam z pádu letadla, při vstupu do letadla budeme cítit pravděpodobněji strach větší než při nástupu do auta…

Další zajímavost: v roce 2016 po celém světe zemřelo 303 lidí při leteckých nehodách (zdroj: Aviation Safety Network), ale ročně na silnicích zemře asi 1 300 000 lidí. Silnice jsou pro nás tedy mnohonásobně větší hrozba, ale vysvětlete našemu mozku, že se nemusí létání v letadle vůbec bát.

Uvažujete, že skončíte se sledováním zpráv?

Pokud ano, možná vás napadne: nebudu vypadat „blbě“, když nebudu mít přehled o tom, co se ve světe děje?

Otázka je: opravdu víte, co se ve světě děje? Na světe se toho odehrává tolik a ve zprávách je nám předložena jen malá část z celkového dění. Navíc jak víme, jedná se většinou o události, které jsou pro nás nejvíc zajímavé/natočené, media chtějí, aby se k nám tyto informace dostaly atd. Zkrátka to, že v Americe zastřelil nějaký muž 5 lidí, je katastrofa, ale ve světě se děje mnohem víc a mnohonásobně horších přepadení, jen se o nich nemluví.

Zprávy nás neinformují o událostech z celého světa, ale jen o malé části ze všech těchto událostí. Když si uvědomíte tuto věc, zjistíme, že mít přehled ze zpráv znamená: byt informován pouze o malé části ze světového dění. Tedy pokud budeme sledovat zprávy, budeme mít stejný přehled jako ostatní lidé, co sledují zprávy, ale to neznamená, že máme přehled o tom, co se ve světě děje.

A pokud se bojíte, že když přestanete sledovat zprávy, že by vám unikla nějaká důležitá informace, nemusíte se bát. Pravda je taková, že pokud se stane ve světe něco důležitého (nebo se tak tvářícího), dozvíte se o tom například z internetu, od známých, přátel atd. .

Shrnutí + trocha počtů na závěr

Když budeme sledovat zprávy, budeme mít pocit, že všechno víme, ale co s tím, že všechno víme? Nikam nás to neposune a ani tím nikomu nepomůžeme. Otázky, na co bychom se měli ptát sami sebe: jaký pocit máme po zprávách? Chceme vážně náš mozek krmit negativními událostmi? Chceme každý den trávit 30-60 minut tím, že nadáváme na politiky a vidíme samé katastrofy?

A ještě jedna zajímavá věc, která se týká toho, že náš čas je omezený.

Podíváme se na trochu čísel.

Řekněme, že denně strávíme 30-60 minut sledováním zpráv.
Za rok je to: 10 950 – 21 900 minut, to je 183-365 hodin.
Za 10 roků: 1 830-3 650 hodin, to je 76-152 dní.
za 50 roků: 380-760 dní, to je 1-2 roky našeho života!

Pokud by vám připadlo, že 1-2 roky není zas až tak moc času, podíváme se na dalších pár čísel.

Řekněme, že se dožijeme 80 roků, z těchto 80 roků orientačně:

26 roků prospíme
25 roků strávíme ve škole, v práci, cestováním, na toaletě… (+-nějaký ten rok, nejde spočítat všeobecně)
80 roku – 51: zbývá nám jen 29 roků

Já osobně nechci ztratit 1-2 roky svého života díváním se na katastrofy nebo sledováním politiků. Strávit něčím takovým jeden až dva roky, pokud „mám k dispozici jen 29 roků“, mi připadne jako hodně špatná investice. A vám?