Jak s námi naše paměť manipuluje

Náš mozek i naše paměť jsou jedna z nejsložitějších a možná nejgeniálnějších věcí v celém vesmíru. Pravda je však taková, že náš mozek i naše paměť si s námi občas pěkně pohrávají a někdy nám mohou víc uškodit než pomoct.

Na začátku je dobré si uvědomit, co vůbec paměť je. Na první pohled to vypadá, že paměť je pouhý soubor vzpomínek na události, které se nám v životě staly. Pravda je však taková, že paměť není jen naše minulost, ale naše paměť určuje především i naši budoucnost.

Paměť tedy není jen to, co se nám stalo, ale je to hlavně směs informací a zkušeností, na základě kterých si vytváříme naši budoucnost.

Už jen to, že jsme se narodili v určité zemi, částečně určuje, jakými lidmi teď jsme. Podobný význam má i rodina. Naši rodiče nás vychovávali určitým způsobem a to, jak s námi jednali, má velký vliv na to, jakým směrem se bude utvářet naše osobnost, tedy jakým způsobem budeme v budoucnu jednat.

Naše osobnost se sice stále vyvíjí, ale už jen to, že jsme se narodili v určité zemi a získali jsme zde určitou výchovu, má zásadní vliv na to, jak my budeme prožívat náš život.

Trocha zamyšlení:

Určitě si uvědomujete svoji existenci i to, že víte, kdo jste. Stejně tak si uvědomujete, že víte, kdo jsou vaši známí, kamarádi…

Představte si teď situaci, že byste se ihned po narození ocitli v Japonsku a vychovávali by vás japonští rodiče. Vyrůstali byste tedy v okruhu úplně jiných lidí, byli byste učeni jiným hodnotám, jiné kultuře atd.

Dokážete odpovědět, jestli byste ta osoba byli pořád vy?

Je to spíš filozofická otázka, ale je zajímavé se nad ní zamyslet. Podle mého názoru bychom mohli říct, že ta osoba bychom byli my, ale naše já by bylo z velké části hodně odlišné od toho, kým jsme teď.

Zjednodušeně se můžeme podívat na naši osobnost tímto způsobem:

Lidské tělo je „schránka“, která má genetické předpoklady k tvorbě naší osobnosti, ale až naše paměť vytváří naše já. Paměť tedy celkově utváří naši osobnost a výrazně ovlivňuje to, jak budeme jednat v budoucnu.

A tím se dostáváme zpátky k vysvětlení, jak nám může náš mozek i naše paměť škodit, i když to s námi myslí dobře.

Základním principem našeho mozku je, že se snaží pracovat co nejefektivněji a dělá to tím způsobem, že se snaží všechny věci co nejvíce optimalizovat/zautomatizovat. Když děláme totiž věci automaticky, náš mozek vykazuje mnohem méně aktivity. My díky této úspoře získáme větší část mozkové kapacity, kterou můžeme použít na další činnosti.

Zjednodušeně můžeme říci: náš mozek se snaží určitou věci naučit
a až se tuto věc naučíme, tak se náš mozek snaží dělat tuto věc co nejvíce automaticky, tj. bez našeho přemýšlení.

Někdy se však stane, že některé věci děláme automaticky už tak dlouho, že ani nepřemýšlíme nad tím, jestli je vůbec chceme dělat.

Konkrétněji si můžeme jednu takovou situaci uvést na příkladu, který se mi stal. Do své bývalé práce jsem chodil cestou, na které bývali ráno vypuštěni dva větší psi, u kterých nebýval majitel. S těmito psi jsem neměl problém, ale jednoho dne se mi stalo, že jsem omylem jednoho z těchto psů vystrašil. Od té doby mě oba psi neměli rádi a občas na mě byli agresivní. Když jsem ráno kolem těchto psů chodil, už jsem pochopitelně nemíval dobrý pocit a snažil jsem se kolem nich chodit velmi opatrně.

Jednou jsem však do práce víc spěchal a musel jsem běžet. Věděl jsem, že nemohu běžet kolem psů, protože by na mě utočili. Zvolil jsem tedy jinou cestu, ale měl jsem špatný pocit, protože jsem věděl, že se vyhýbám psům, ale přitom jsem se jim nechtěl vyhýbat. Další den se opakovala stejná situace, spěchal jsem do práce a nemohl jsem běžet kolem psů. Znovu se u mě dostavil špatný pocit, že se vyhýbám určité věci. Podobná situace se opakovala i další dny a já jsem začal vždy automaticky chodit cestou, kde nebyli psi a vůbec jsem si to neuvědomoval.

Jednoho dne jsem si uvědomil, co vlastně vůbec na této cestě dělám a ptal jsem se sám sebe, proč nechodím tou cestou, kterou jsem vždycky chodil.

A pak sejm si uvědomil zásadní věc. Když jsem se začal vyhýbat psům a začal jsem chodit druhou cestou, měl jsem ze sebe špatný pocit, protože jsem se vyhýbal problémům. Po určité době jsem si však na tuto cestu zvykl, můj špatný pocit zmizel a já jsem už vůbec nepřemýšlel, že bych mohl chodit původní cestou.

Tento příběh vypadá jako malichernost, ale prakticky to vypovídá o tom, jaký byl můj životní postoj. Tedy, vyhýbat se psům v této situaci znamenalo vyhýbat se problémům. A pokud se člověk začne vyhýbat problémům v jedné oblasti, je větší pravděpodobnost, že začne podobný přístup uskutečňovat i v jiných oblastech života. Tato informace však není zásadní.

Důležité je, jak celý proces probíhal. Na začátku může mít člověk sám ze sebe nebo z nějaké činnosti špatný pocit, pak tento špatný pocit díky stereotypu zmizí, a pak člověk může dělat stereotypně určitou věc a vůbec nepřemýšlí, proč něco dělá a jakým způsobem by šla určitá věc dělat odlišně.

Nejzajímavější je, že celý náš život je z velké části sestaven z různých vzorců a stereotypů.

Až když si tuto věc uvědomíme, můžeme se zaměřit na určitou konkrétnější činnost a pak třeba, zjistíme, že něco nemusíme dělat úplně dobře a díky tomu začneme vidět a hledat i jiné cesty a způsoby.

Důležité tedy je si uvědomit, že my všichni prožíváme občas něco, z čeho máme špatný pocit, pak se dostaneme do určitého stereotypu, ve kterém uvízneme, jsme v určité pomyslné pasti, o které ani nevíme, a už vůbec netušíme, jak jsme se do ní dostali.

A dokud se nad určitou situací nezamyslíme, nemůžeme zjistit, jestli nejsme jako křeček, který běhá ve svém kolečku, neuvědomujeme si, proč vlastně něco děláme a jestli neexistují jiné způsoby nebo cesty.

Náš mozek i naše paměť s námi manipuluje v mnoha směrech. Pokud však o tomto faktu víme, nemusíme se tolik dopouštět určitých chyb a můžeme si dávat větší pozor na to, jak moc se necháme našim mozkem zmanipulovat.