Proč se ve školách neučí, jak se učit?

Možná, že už je na čase poukázat na zásadní problém ve školském systému, kde je samozřejmě spousta chyb. Ale podle mého názoru největší chybou je, že žáci a studenti, kteří navštěvují školu proto, aby se v ní něco naučili, neví, jakým nejefektivnějším způsobem toho dosáhnout, protože ve většině škol se tuto informaci nedozví.

Běžný postup je, že vyučující látku přednese, někdy odpoví i na pár dotazů a dál už to všichni známe: „do příští hodiny si probranou látku nastudujte z učebnice od strany x do strany y, doufám, že jste si v hodině udělali i pár poznámek, protože některé věci, které jste dnes slyšeli, v učebnici nenajdete…“ A v tuto chvíli začne mít většina studentů problém, protože použijí zastaralý klasický způsob učení, kdy si čtou učivo pořád dokola, dokud se jim nevryje do paměti. U mnoha lidí tento způsob biflování přetrvává po celý život. Bohužel, se jedná o nejhorší způsob zapamatování si informace, jaký existuje.

Dříve panoval názor, že tím, že si člověk opakuje učivo pořád dokola, rozvíjí svoji paměť. Tento fakt je však už dávno vyvrácen. Tímto způsobem si lze klidně zapamatovat i stovky knih, ale paměť to nijak nezlepší. Akorát nám v hlavě zůstane plno nepotřebných informací. Naštěstí učivo získané biflováním v paměti moc dlouho nevydrží (a proč by taky mělo, když informace získané tímto způsobem nás nijak duševně neobohatí), a tudíž naši paměť zbytečně nezatíží. Biflování je tedy špatné, ale jak bychom se tedy měli učit efektivněji?

Každý z nás máme samozřejmě trochu rozdílnou povahu, a proto také přirozeně přistupujeme ke studiu trochu odlišně. Nelze tedy stanovit takový způsob učení, který by vyhovoval každému. Pro učení však existují určitá všeobecná pravidla, s kterými by měli vyučující studenty nejdříve seznámit, a až poté po nich chtít, aby si přednesenou látku zapamatovali. Problém je v tom, že většina z nich neví, že taková pravidla, která by mohla usnadnit učení, vůbec existují, takže s nimi těžko mohou někoho seznamovat.

Avšak pokud se bude student při učení držet určitých pravidel, tak nejen že u něho stráví podstatně méně času a učení pro něj bude příjemnější, ale mnohem důležitější je, že získá víru v sebe a ve své studijní schopnosti.

Existuje například student, který je vyloženě sluchový typ (typ studenta, který si snadno zapamatuje věci, které slyší, ale zapamatovat si psaný text mu dělá problém). Pokud však tento student o sobě neví, že je sluchový typ, bude mu zapamatování psaného textu trvat třeba i 3x déle než jeho spolužákům. V tomto případě je docela velká šance na to, že začne pochybovat o svých studijních schopnostech, o své paměti i o své inteligenci. A čím častěji tento student uvidí, jak se všichni kolem něj snadno učí, tak se jeho pochyby nejspíše začnou zvětšovat a pak své mylné představě nakonec třeba úplně uvěří a už celý život si o sobě bude myslet, že má špatnou paměť, že není příliš inteligentní… a tato představa ho bude brzdit třeba až do konce života. Přitom kdyby o sobě věděl, že je sluchový typ a že se musí učit jiným způsobem než většina studentů, ušetřil by si mnoho trápení, zbytečných problémů a v neposlední řadě i času.

Otázkou je, kolik již bývalých studentů si o sobě ještě dnes myslí z nějakého podobně absurdního důvodu, že mají špatnou paměť, že nejsou moc chytří, že nemají talent na cizí jazyk…

Musím se přiznat, že jsem byl také jedním z těchto lidí, považoval jsem se za nepříliš inteligentního, protože jsem nebyl schopen si vůbec nic zapamatovat a prostě jsem se smířil s tím, že mám špatnou paměť. Pravda, kterou jsem později zjistil, byla, že moje paměť nebyla vůbec špatná, jen jsem potřeboval několik rad od někoho, kdo by mně řekl jak se mám správně učit. A proto mně připadne absurdní, že většina učitelů, nenaučí studenta, jak se učit, a přitom po něm vyžadují, aby se něco naučil. 

Nakonec je vhodné říci, že samozřejmě existují i dobří učitelé, jsou učitelé, kteří se zajímají i o informace ohledně učení a snaží se tyto informace studentům předávat. Jsou také učitelé, kteří na internetu pátrají po zajímavých videích a pouštějí je svým studentům ve škole. Vím také o učitelích, kteří ukazují svým studentům, jak využívat paměťové techniky. Nechtěl bych se určitě žádného dobrého učitele dotknout a osobně myslím, že učitel, který se vážně snaží studenty vzdělávat, si zaslouží to největší uznání a jen takový učitel by se měl vážně nazývat učitel.