Zajímá Vás jak zvýšit své IQ?

Stalo se vám někdy, že jste přišli domů a po zavření dveří jste si vzpomněli, že jste se po cestě měli ještě stavit v obchodě a něco nakoupit? A co situace, kdy jste slíbili někomu něco donést a opakovaně jste na to zapomněli? Jak jste se v takové situaci cítili?

A co byla první věc, která Vás napadla, když jste si uvědomili, že jste na to zapomněli?

Většina lidí si v takové situaci pomyslí něco ve smyslu „Jééé, já na to zapomněl, já jsem blbej.“ Zajímavé je, že pokud něco zapomeneme, napadne nás často i to, že jsme „blbí“. Přitom důvod, že jsme na něco zapomněli nebývá způsoben nedostatečnou inteligencí, ale převážně vlivem stresu a tím, že myslíme na spoustu dalších věcí, tj. nedostatkem soustředění. Ale zpátky k tématu…

Tím, že o sobě řekneme „jsem blbec“ nebo nás podobná slova jen napadnou, si podstatně ubližujeme. Ano, může to vypadat jako pár neškodných slov, ale když se nad tím zamyslíme, v zjistíme, že si sami celý život pomalu snižujeme svoji inteligenci a celkově náš mozkový výkon.

Tím, že o sobě proneseme v různých situacích „jsem blbej“ i když to tak úplně nemyslíme, dochází k tomu, že tímto tvrzením ovlivňujeme naše podvědomí. Naše vědomí ví, že jsme nadávku nemysleli úplně vážně, ale naše podvědomí to neví a toto tvrzení považuje za fakt. A právě naše podvědomí určuje to, co si o sobě myslíme. Ano, je to zvláštní, ale rozhodující je naše podvědomí, a ne vědomí.

A teď se vrátíme ke spojení typu „jsem blbej“, které o sobě občas vyslovíme nebo si ho pomyslíme. Podstatné je, co to je občas. Zkuste si zavzpomínat, kolikrát se vám během dne něco nepovede nebo na něco zapomenete a pomyslíte si o sobě něco ne zrovna pěkného?

Ukážeme si jeden příklad:

Někdy má člověk horší dny a jindy zase lepší. Budeme brát v úvahu, že by o sobě člověk v průměru 5x za den pronesl spojení typu „já jsem blbej“. Za deset dní by to bylo 50x a za měsíc asi 150x. To nevypadá zas až tak strašně.

Ale počítejme dále, za rok jsme sami sebe urazili 1800x. A 1800 urážek se už na nás musí začít pomalu podepisovat. A zkusíme ještě počítat. Za 10 roků bychom se zvládli sami urazit 18 000x, a to už rozhodně není zanedbatelné číslo.

A když půjdeme ještě dále, tak za 50 roků je to 90 000 urážek.

Když si uvědomíme, že všech těchto 90 000 urážek by zpracovávalo naše podvědomí, tak co si pak člověk o sobě může myslet? Už jen pokud by si člověk stoupl před zrcadlo a minutu by si opakoval „jseš blbej“, tak pozná, že se rozhodně necítí líp a ani víc chytře.

A slyšet toto spojení 90 000x musí naši psychiku výrazně ovlivnit. A pokud bychom ještě připočetli kolikrát jsme podobné spojení slyšeli od našich známých, kamarádů, kolegů…, kdoví k jakému číslu bychom se dostali.

Pro naše podvědomí je samozřejmě rozdíl mezi tím, pokud někdo slova typu „ty jseš blbej“ pronese spíš ze srandy nebo vážně. Pokud někdo tato slova pronese vážně, upevní se v nás krom jiného i negativní pocity, ale i „nevinné“ vyslovení, které je myšleno v legraci, má na naše podvědomí negativní vliv.

Zvláštní také je, že si lépe umíme sami sobě nadávat, než abychom se za něco sami pochválili. Zkuste chvíli popřemýšlet, kdy jste si o sobě naposledy pomysleli, že jste chytří nebo inteligentní, když se vám něco povedlo?

Zajímavé je, že existuji i velice chytří a inteligentní lidé, kteří se však sami považují za podprůměrné. Je to často z toho důvodu, že v dětství jim byly členy rodiny a příbuznými „tlačeny“ do hlav myšlenky, že jsou hloupí, nic nedokáží…, a tato nepravdivá tvrzení se upevnila do jejich podvědomí, až tato tvrzení začali považovat za pravdivá. Logicky si pak člověk v pozdějším věku může uvědomit, že není hloupý, ale pořád se bude určitým způsobem cítit méně chytře, protože v jeho podvědomí je uloženo, že je hloupý.

Naše podvědomí je velice složité a troufám si říci, že nikdo v dnešní době nemůže s jistotou tvrdit, že ví, jak přesně naše podvědomí funguje. Samozřejmě, že nadávky, urážky atd. prokazatelně ovlivňují naší psychiku i emoce. Můžeme se však podívat na experiment, ze kterého si můžeme snadno odvodit i snížení mozkové kapacity právě účinkem slov.

Experiment:

Byly dvě skupiny studentů, kteří měli přibližně stejnou inteligenci, věk… Obě skupiny dostaly naprosto stejný matematický příklad. První skupině bylo řečeno, že příklad je velice složitý, a že s největší pravděpodobností ho nikdo ze skupiny nedokáže vypočítat.

Druhé skupině naopak řekli, že příklad je jednoduchý, a že ho všichni snadno spočítají. Výsledek byl takový, že ve skupině, kde jim bylo řečeno, že je příklad složitý, zvládlo tento příklad vypočítat jen několik studentů. Naopak ve druhé skupině zvládli vypočítat příklad skoro všichni.

A jak je možné, že v obou skupinách byly tak velké rozdíly?

Je to z toho důvodu, že obě skupiny byly jinak myšlenkově nastaveny. Většina studentů, kterým bylo řečeno, že je příklad těžký, se chvíli snažila a pak to vzdala. Tato skupina uvěřila, že příklad nejspíš nevypočítá, a tak k němu celkově přistupovala.

Naopak v druhé skupině se studenti víc snažili, déle přemýšleli a snažili se najít řešení, protože byli přesvědčeni, že to zvládnou.

A právě celkový přístup a postoj, který byl ovlivněn slovy a přesvědčením, byl důvodem toho, že druhá skupina dokázala to, co první skupina považovala za nemožné.

Můžeme tedy zjednodušeně říct, že pokud si sami o sobě budeme myslet, že jsme chytří, dosáhneme mnohem lepších výkonů, než pokud bude naše přesvědčení opačné. Měli bychom se tedy snažit chválit sami sebe, pokud se nám něco povede.
Z toho taky plyne, že pokud si budeme nadávat, snižujeme tím mínění o nás samotných, naše sebevědomí, a tím si snižujeme svůj potenciál toho, co v životě můžeme dokázat a především co zvládneme.

Stáhněte si eBook 9 tipů k lepší paměti? Více se dozvíte zde >>