Provádět multitasking je nesmysl. Proč?

Je lepší provádět multitasking nebo se raději soustředit jen na jednu činnost?

Také patříte mezi lidi, kteří dělají víc věcí najednou? A přemýšleli jste nad tím, jak moc je multitasking efektivní? Pravda je, že v mnoha případech nám může provádění multitaskingu spíš uškodit. Abychom porozuměli tomu, kdy se nám vyplatí dělat víc věcí najednou a kdy ne, podíváme se trochu na to, jak funguje náš mozek.

Na začátku je důležité uvědomit si jednu věc:

Je vědecky dokázáno, že se náš mozek dokáže soustředit vždy jen na jednu vědomou činnost.

Hodně činností děláme nevědomě, tj. nemusíme se na ně vůbec soustředit a děláme je automaticky, bez přemýšlení. Příkladem je třeba jízda na kole, řízení auta atd. Když se učíme řídit auto, potřebujeme se hodně soustředit na řazení, zapnutí blinkru, musíme zvládat provoz na silnici atd. Provádíme tedy hodně nových činností, které plně zaměstnávají naše soustředění. Po určité době se nám však řízení auta zautomatizuje, takže nemusíme přemýšlet co zmáčknout, jak řadit a díky této automatizaci se nám uvolní naše schopnost soustředění, kterou můžeme plně věnovat jiným činnostem.

V našem mozku se totiž vytvořilo schéma pro řízení auta. Takže až půjdeme znovu řídit auto, náš mozek aktivuje schéma řízení auta a my „přepneme na autopilota“. Počet schémat, která obsahuje náš mozek, je nespočítatelný, ale teoreticky můžeme říct, že velká část z toho, co během dne děláme, vychází právě ze schémat, která jsme si v minulosti vytvořili (patří sem například mimo jiné chůze nebo řeč). A proč náš mozek vytváří tato schémata?

Když děláme věci automaticky, mozek vykazuje mnohem méně mozkové aktivity. S trochou nadsázky můžeme říct, že máme skoro celou kapacitu mozku volnou a můžeme ji tedy používat na další činnosti. Proto se vždy při učení nové činnosti musíme hodně soustředit (kapacita je zaplněna), ale jak se nám činnost zautomatizuje, můžeme se u ní třeba bavit, dívat na TV apod.

Pokud bychom tedy změřili aktivitu mozku při plnění nějakého úkolu a naměřili bychom jen hodně malou mozkovou aktivitu, nemusí to znamenat, že se dotyčný člověk nesnaží, ale může to znamenat, že na základě opakovaného provádění této činnosti v minulosti si dotyčný vytvořil programové schéma pro uvedenou činnost a nyní pracuje právě podle tohoto schématu.

Tyto programy pomáhají k tomu, abychom mohli dělat několik věcí najednou a neztráceli čas neustálým přemýšlením a rozhodováním. Děláme tisíce věcí, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Podvědomí si pamatuje případy, kdy se určité události odehrávají buď současně nebo těsně za sebou.

Některé činnosti však zautomatizovat nejdou, a je zapotřebí jim věnovat plnou pozornost. To tedy znamená, že nedokážeme vědomě dělat víc věcí zároveň.

Pokud děláme více činností, náš mozek ve skutečnosti mezi těmito činnostmi neustále přeskakuje! Nedokážeme zároveň psát SMS a u toho sledovat TV, je to jen klam. Náš mozek jen neustále přeskakuje z telefonu na TV, telefon, TV, telefon…

Samozřejmě někdy máme pocit, že zvládáme více věcí najednou, ale je to tím, že se náš mozek na tyto činnosti nemusí až tak dokonale soustředit, a proto dokáže z činnosti na činnost přeskakovat velice rychle. Příklad: pokud se díváme na film a u toho píšeme SMS a najednou v TV je napínavá scéna, tak okamžitě přestaneme psát zprávu. Televize si začala vyžadovat víc pozornosti, takže schopnost přeskakovat z činnosti na činnost se výrazně zpomalila.

U činností, které nemáme zautomatizované, dochází v našem mozku k přeskakování z činnosti na činnost a toto přeskakování probíhá někdy rychleji a jindy zase pomaleji.

Pokud tedy děláme dva trochu vědomé náročnější duševní úkoly současně, měli bychom si uvědomit, že tyto činnosti sice dokážeme provádět, ale s výrazně sníženou výkonností. Také je dobré vědět, že samotné přepínání mezi úlohami vyžaduje naši energii, takže se dříve unavíme, a navíc můžeme udělat i více chyb.

Výsledky mnoha experimentů prokázaly vždy ten samý výsledek: dva trochu náročnější duševní úkoly uděláme rychleji, s menší námahou a menší chybovostí v případě, že je budeme dělat postupně, než když je děláme současně. Z toho vyplývá, že multitasking se často přeceňuje a paradoxně není vůbec tak efektivní, jak se může zdát.

Jako opak multitaskingu bychom mohli označit stav proudění.

Každému z vás se určitě někdy stalo, že jste se ”ponořili“ do určité činnosti a byli jste ve stavu, kdy vám šla práce výrazně rychleji než normálně. Tento stav se jmenuje stav proudění a dochází k němu, když přesunete všechnu pozornost na jednu věc. Ve stavu proudění dochází k lepší schopnosti našich dovedností, učení, vymýšlení nápadů a v tomto stavu pracujeme nejefektivněji.

Hlavní podmínkou pro dosažení stavu proudění je, že se na určitou činnost musíme dostatečnou dobu soustředit.

A to je v dnešní době občas docela obtížné. Lidé v našem okolí nám často zabraňují se do tohoto stavu vůbec dostat – náš stav proudění často narušují různými dotazy, telefonáty, meetingy atd. Jak je asi zřejmé, pokud nás někdo z tohoto stavu vyruší, budeme potřebovat znovu určitý čas k tomu, abychom se do stavu proudění znovu dostali.

Část lidí si však neuvědomuje, že minutové vyrušení od práce neprodlužuje čas k dokončení úkolu pouze o minutu.

Ukážeme si to na třech příkladech.

Máme práci, která nám zabere asi 1 hodinu. Zhruba po 10 minutách se dostaneme do stavu proudění. Ve stavu proudění pracujeme rychleji, takže zvládne práci, co by nám zabrala dalších 50 minut, jen za 30 minut. Čas dokončení práce: 30 minut ve stavu proudění + 10 minut, které nám zabraly se do tohoto stavu dostat. Celkový čas práce je tedy 40 minut.

A teď se podíváme na druhý příklad. Ta samá situace, tj. práce asi na 1 hodinu, avšak s tím rozdílem, že v polovině dokončené práce nám zazvoní telefon, nad kterým strávíme pouze jednu minutu volání a pak se ihned pustíme znovu do práce. Ale problém je v tom, že nám bude trvat dalších 10 minut se dostat do stavu proudění a tím, že se dostáváme 2x do stavu proudění, dojde k rozdílu navíc proti prvnímu scénáři: 1minuta volání + navíc dalších 10 minut práce, kdy jsme nebyli ve stavu proudění. Celková doba prodloužení práce proti prvnímu scénáři je 1 + asi 5 minut = asi 6 minut navíc.

A co kdybychom těch krátkých minutových vyrušení během hodiny měli třeba 5? S největší pravděpodobností se nedostaneme ani jednou do stavu proudění a práce, co běžně trvá hodinu, nám vážně těch 60 minut zabere + dalších 5x 1minuta zdržení = 65minut. To je ukázka toho, jak nám pět „nevinných“ minutových vyrušení může prodloužit dobu práce v konečném výsledku o 25 minut oproti prvnímu scénáři.

Na závěr je také vhodné říct, že doba, za kterou se dostaneme do stavu proudění a to, o kolik procent se nám zlepšuje mozkový výkon, je individuální. Záleží vždy na člověku a určité činnosti. Platí zde však jednoduché pravidlo: čím lépe se dokážeme soustředit, tím rychleji se do stavu proudění dostaneme.